Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Navin 10 postů

10

Zamračil jsem se nad Naxovou nechutí, ale nijak jsem to nekomentoval, protože jsem zaprvé musel být zticha kvůli naší sváče a zadruhé i přes svou nechuť, se mnou Nax pokračoval. Lehkým poklusem jsem se i s vlčaty dostal do hustějšího uskupení stromků, mezi nimiž se opět naprosto bezstarostně nacházel zajíc. Naklonil jsem se k Aileen a letmo koukl na Naxe. "Půjdeš s Naxem ano? Pomůžeš mu ho chytit," pošeptal jsem k ní a poté se obrátil na mého syna. "Ty spolu s Aileen stůj tady, já vás obejdu a zajíce naženu vaším směrem. Vy se alespoň pokuste ho tu udržet než přijdu," oznámil jsem jim a svižným krokem se vydal na druhou stranu. Pomocí magie vzduchu jsem také vytvořil bezvětří, aby si mne zajíc hned nevšiml. Pomalu jsem se za ním plížil a zanedlouho jsem mezi hustými stromy zahlédl dlouhé uši. Na nic jsem nečekal a bleskově se rozběhnul. Zajíc se k našemu štěstí vydal právě jejich směrem, tudíž by neměli mít problém na něj prostě skočit.

9

Sledoval jsem Naxe a musel se přitom trochu zamračit. Jeho naštvanost mu pomalu nedovolovala se nadechnout, natož něco ulovit. I já se v průběhu té katastrofy v podobě Naxinova lovu musel zamračit. Tohle mi dělá to vlče schválně! Když zase přišel zpátky, zvedl jsem a jednoduchým pohybem tlapky jsem ho zastavil v chůzi. ”Ne-e, domů ještě nejdeme,” pronesl jsem k němu. Pomocí magie vzduchu jsem zjistil, kam zajíc zaběhl a vydal se tam trochu svižnějším krokem. ”Budeme ti tak dlouho, dokud se alespoň nebudeš snažit,” oznámil jsem mu a švihl ocasem. ”Ale tentokrát to uděláme jinak,” načal jsem větu a koukl na Naxe, potažmo i na Aileen, abych jí náhodou neztratil. ”Já toho zajíce k tobě naženu a to ho zakousneš, jo?” oznámil jsem mu svůj plán, kde nebude muset tolik běhat, i když by to samozřejmě protřeboval. A i když to mohlo vyznít jako otázka, tak to otázka rozhodně nebyla.

8

Pousmál jsem se na ty dva a otočil se k nim zády a vydal se pomalým krokem za nejbližším zajícem. "Musíš se naučit lovit Naxi, já tu taky nebudu pořád," řekl jsem a trochu se nad tím musel pozastavit. Mluvil jsem jako by mi bylo snad už skoro třináct a moje smrt byla už na dohled. Ale pravda byla, že jsem to spíš myslel tak, že se o něj nemůžu starat jako chůva až do mé smrti. Musí být alespoň trochu soběstačný. Švihl jsem ocasem a obešel větší spadlou kládu a přitom trochu nakrčil čumák. Cítil jsem tu velmi povědomý pach, ale moc se tím nezabýval, jelikož jsem měl na práci něco důležitějšího. K zajícovi už jsem přišli dost blízko na to, abych se k vlčatům otočil a sdělil jim další instrukce. "Teď musíte být opravdu potichounku," zdůraznil jsem a začal se plížit za jedním menším keřem, přes který jsem viděl menšího zajíce, jak okusuje trávu. Místo toho, abych se za ním rozběhl, jsem si ale lehnul a líně koukl na Naxe. "Hodně štěstí," popřál jsem mu a začal si naprosto líně olizovat tlapku. "Už máme hlad, že?" koukl jsem na Aileen a poté pohled upřel na Naxina.

7

Sledoval jsem malou Aileen a popravdě se teď Naxovi moc nevěnoval. Ne proto, že by mě snad nezajímal nebo tak něco, ale byl už celkem velký a já věřil, že zvládne přežít pár minut bez toho, aniž bych se mu koukal pod nohy a stál mu za zadkem. Jak už jsem zjistil předtím, magie mu byly naprosto ukradené, což mě celkem štvalo, ale co jsem s tím mohl dělat, že? "Hmm, ty budeš mít taky magii země... podle tvých očí," pousmál jsem se na ní a letmo pohlédl na Naxe, který něco lovil. Kdo ví, možná nějakou myš, ptáka nebo brouka. Nebral jsem na to moc ohled a radši se otočil k Aileen. "Magie je schopnost manipulovat s věcmi tak, jak bys to bez ní nedokázala. Třeba já mám magii vzduchu, ohně a iluzí. Ale moje vrozená magie je vzduch, proto mám světlemodré oči," pokusil jsem se jí to vysvětlil a trochu jí profouknul srst slabším větříkem. "Vidíš?" broukl jsem a ještě si zapálil zvedlou packou, jako abych to úplně podtrhl. Víc jsem jí však říct nestihl, protože Naxovi se zase něco stalo. Ach po kom to vlče je?
Pomalu jsem došel k jeho ležícímu tělíčku a lehl si naproti němu. Očividně to nebylo smrtelné zranění, ale i tak to muselo trochu bolet. Olízl jsem mu čumák a šťouchl do něj hlavou. "Měl bys na sebe dávat trochu pozor, nemůžu ti pořád stát za ocasem," řekl jsem mu a přitáhl si ho packou k sobě. "Pojď," špitl jsem k němu a trochu ho plechtal čumákem. Hned na to jsem se zvedl ze země a oklepal se, kdyby se mi na kožichu něco uchytilo. Poté jsem se otočil na ty dva čumáky. "Budete potichu a budete poslouchat, ano?" pronesl jsem k nim. Ne, nebyla to otázka. Prostě mě při lovu, i když to byl jen malý zajíc, poslouchat museli.

6

Pomocí mé magie vzduchu jsem se 'rozhlédl' kolem po nějakém zajíci nebo něčem takovém. Osobně bych nepohrdl třeba ani takovou liškou, lasičkou nebo nějaké menší lani. No problém byl v tom, že laň bych sám stejně neulovil, lišky byly daleko a lasičky tu snad ani nebyly, co jsem tak cítil. Švihnul jsem ocasem a pohlédl dolu pod sebe, abych viděl, proč Aileen tak piští. Jen ať jí nic není! Naštěstí však vypadala celkem v pořádku. Na první pohled. Její otázku jsem nějakou dobu nechápal, ale nakonec mi to došlo. Asi byla ještě moc malá na to, aby jedla maso. "Noo, jen počkej a uvidíš, bude ti to chutnat," mrkl jsem na ní a už se chtěl vydat dál, když v tom mi Nax oznámil celkem nepříjemnou věc se kterou jsem ale nemohl nic moc dělat. Sehnul jsem se, abych si trn - včelí bodnutí prohlédl blíž. Bohužel bylo moc malé na to, abych ho dostal ven třeba zuby nebo nějak vyndal packou a mé magie mi to také neumožňovaly. "S tím nic nedokážu udělat... můžeme teď buď jen čekat, až to vypadne samo, nebo najít někoho s magií země, aby jí to nějak vytáhl," oznámil jsem Naxovi.

<< Úkryt

5

Vyšel jsem ven z úkrytu a udělal několik kroků, abychom nebudili vlky uvnitř. Athai však mezitím dovolila malé Aileen aby šla s námi, což mi nevadilo. Akorát je pravda, že jsem měl trochu strach z toho, že se jí něco stane. Jasně, problém by byl, i kdyby se stalo něco Naxovi, ale ten byl můj a zodpovídal jsem za něj jen já. A to víte, nechcete přizabít vlče alf. Šel jsem ale velmi pomou chůzí, takže mi malá vlčata musela stačit. Teplé slunce mi pražilo do zad a tráva byla přijemně nahřátá. Švihl jsem ocasem a rozhlédl se kolem. Kde vůbec vězela černá vlčice?! Neviděl jsem jí od té doby, co jsem se rozhodl vrátit za vlčaty. ”Chcete teda zajít pro něco k jídlu?” zeptal jsem se a ohlédl se za drobotinou. Škoda, že tu nemohla být celá rodina.

4

Sledoval jsem malou vlčku, jak hledá zmizelého motýlka a usmál se pro sebe. Děcka byla občas vážně celkem vtipná. Poté jsem se ale otočil na vlastního syna a převrátil oči v sloup. "Neměl bys tolik jíst," poznamenal jsem k němu a zvedl se na všechny čtyři. Oklepal jsem se a došel k vlčatům, která koukala ven z úkrytu. "Nebo budeš tlustej,"dodal jsem a šťouchl do Naxova boku, který už se atletickým nazvat nedal. Po kom to asi tak může mít?! Já byl spíš pod vahou, než že bych měl nadváhu a Risa taky nevypadala tlustě. Ano, byla mohutná byla, tlustá určitě ne. "A ty budeš muset počkat, než tě vezmou ven rodiče," řekl jsem k vlčici a chytl jí do tlamy a následně přenesl blíž k Athai a Aetasovi. "Bacha, má zdrhací tendence. I Rhaax je měl, a musel jsem pro něj jít přes půl ostrova," řekl jsem jen tak mimochodem a vrátil se k Naxovi. "Tak pojď, cvalíku," uchechtl jsem se a vylezl z úkrytu.

>> Zlatá smečka

3

Sledoval jsem vlčku a trochu se pro sebe pousmál, když už nevypadala tak vyděšeně a dokonce si začala s motýlem hrát, což byl samozřejmě můj záměr. Nebylo se však čemu divit, že vlčata nerozeznala iluzi od reality, protože by to dalo problém i dospělým, vzhledem k tomu jak už byla iluze dobrá a stabilní. Nakonec jsem nechal motýlka vyletět co nejvýš, tam se 'rozpustil' na třpytivý modrý prach, který během ladného pádu dolů mizel. Nakonec tedy po motýlovi nezbylo nic.
Koukl jsem na Naxe a střihl uchem. "Chceš na procházku? zeptal jsem se ještě jednou, pro jistotu. To víte, jeden si nikdy nebyl jistý, když chtěl Nax dělat nějakou fyzicky náročnější činnost. "Ale byla by delší než ta minulá, jsi si jistý?" ujišťoval jsem se a protáhl si v leže přední tlapky.

2

Pfff... s vlčaty jsou samé problémy! Proč jsem si je vůbec pořizoval. Pche, ani vlastní syn mě nepodpoří! A protože se na mě oba vykašlali, uraženě, že si mě nevšímají, jsem se opřel o zeď u vchodu a lehl si. Sledoval jsem chvíli Naxe a vzpomněl si na to, jak to byla ještě plně malinká kulička, co neuměla chodit a jak pořád brečel za mámou. Teď se mu asi taky pořád stýská, ale už to jde. Nebo jak se mě báli... škoda že ti dva pořád spí. Snad se pak jednou probudí, abych si užil v dětství i je, ne jen Naxe. Bylo to smutné, koukat se, jak většina mých synů jen spí a spí. Jakoby snad ani nebyli živí. A to přitom byli oba takový rošťáci. Rhaax sice pospával celou dobu, ale u Atroxe mě to překvapilo a hodně zamrzelo. Ale co se dalo dělat...
Jak jsem tak zamyšleně pozoroval hrající si vlčata, vytvořil jsem pomocí iluzí modrého svítivého motýla, který následně lehkým, třepotavým letem usedl na čumáček malé vlčky. "Měli byste se trochu proběhnout... hlavě ty Naxi," uechechtl jsem se trochu nad jeho fyzičkou a modrý motýl se rozletěl kamsi do prostoru.

1

Spokojeně jsem si pochrupával a sem tam pohodil ouškem, což trochu zacinkalo s náušnicemi. A nakonec mi pírko přepadlo až k čumáku, což mě samozřejmě hned začalo lechtat a já se musel chtě nechtěl probudit, abych si ho z tlamy odstranil. Packou jsem si pírko odsunul z nepříjemné pozice a jen tak mimoděk jsem kouknul na vlčata, jestli jsou jako v pohodě. No a co jsem neviděl! Jedno vlče alf zdrhalo a aby toho nebylo málo, běžel za ní i můj Nax. Už jsem se zvedal, abych jim zabránil útěku ven, když v tom se Nax postavil před vlčku, aby neutekla ven. Zatvářil jsem se trochu nechápavě, protože jsem neměl ponětí, proč že to vlastně jako dělal.
Nakonec jsem se stejně ale musel zvednout. Rozespale jsem se protáhl a vydal se k bezradnému Naxovi. "To je dobrý, nemusíš se mě bát, nekoušu," pousmál jsem se na vlčku a sedl si vedle Naxe, kterého jsem si k sobě přitáhl tlapou. Jako bychom byli nějací parťáci. "Neměla bys chodit ven sama, bez rodičů," dodal jsem ještě a střihl uchem.

Vlčata nevlčata, alfy nealfy, prostě jsem vytuhnul. Spal jsem jako malé vlče a spokojeně jsem škubal ouškama, jak se mi zdály sny. Popravdě to vlastně zase tak spokojený spánek nebyl, vzhledem k tomu, že jsem většinu snu utíkal před obrovskou lavinou, kterou spustily ti béžoví skrčci. Možná se mi tím podvědomí snažilo něco naznačit... a nebo jsem byl prostě tak unavený, že si moje mysl dělala co chtěla. Jo, to by bylo pravděpodobnější. To jestli kolem mě někdo chodí, jestli na mě někdo mluví nebo strká, to jsem samozřejmě nemohl tušit, když jsem si tak spokojeně dřímal. Moje krásná, ladná poloha se po několika hodinkách spánků trochu měnila. A nakonec jsem skončil s hlavou tam, kde jsem měl předtím zadek, přičemž jsem se ocasem dotýkal čumáku, jak jsem byl krkolomně přetočený. Ale přece jen jsem po chvíli otevřel jedno očko, abych viděl, jestli pořád úkryt nehoří, když jsem ty ďábly nechal bez dozoru. A nehořel. Proto jsem usoudil, že bude nejlepší nabrat další síly... takže jsem prostě začal znova chrápat.

<< Území Zlaté smečky

Pomalu jsme šli směrem k úkrytu a já se trochu pousmál. "Bylo by to fajn, mít úkryt jen pro sebe, bez ostatních vlků," přikývl jsem. Taky mě upřímně štvalo, že se naše soukromé věci řešily před cizími vlky. Jasně ty kecy o rodině byly sice hezký, ale já bych se svou opravdovou rodinou radši byl někde v soukromí. "No maso tam bude když si ho nalovíme," uchechtl jsem se a pohodil ocasem. "A na jezírko musíme mít štěstí," dodal jsem. Kdybychom si ale našli úkryt někde blízko moře, asi by to nebyl takový problém. Určitě tam muselo téct hodně podzemních pramenů. Opatrně jsem vešel do úkrytu a jako první spatřil několik malých chlupatých koulí. "Tak gratuluju! Teda myslel jsem tím spíš - Pevné nervy!" zazubil jsem se na Athai s Aetasem a rozhlédl se kolem. Barnatt tu nebyla, což mě celkem zarazilo. Ale tak, třeba jí ten lov chvíli trval. Přešel jsem ke zbylým dvěma synům a olízl jim hlavu. "Tak co, jak jste se měli?" zeptal jsem se jich a lehl si za ně.

Usmál jsem se nad jeho vrčením a pohladil ho tlapou po zádech. "Jasně, že půjdeme ven," mrkl jsem na něj. Když mi řekl, že mě má rád, skoro se mi ho ani nechtělo nechávat v úkrytu. "I já tebe," řekl jsem mu a olízl ho na hlavě. Nakonec jsem se ale taky zvedl a oklepal se. Už by ten pitomý sníh mohl konečně slézt. "Přemýšlel jsem o tom, že si uděláme vlastní úkryt... co ty no to? Hmm?" pronesl jsem k němu a protáhl se. Pořádně jsem se natáhl jako kočka a pomalým krokem se vydal směrem k úkrytu. Chtěl jsem teď chvilku odpočinku s někým dospělým nebo třeba jen klidný spánek. Ono se to sice nezdá, ale stále hlídat vlčata není vůbec jednoduché. Pořád musíte být ve střehu a dívat se kam skáčou, aby si zase nezlomili nohu. A proto byl odpočinek i to, že jsem se mohl normálně bavit třeba s Barn. Nebo s kýmkoli jiným... ale s Barn jsem byl nejradši.

>> Úkryt

Břichem jsem se dotýkal sněhu a trochu zavrtěl ocasem, když se Nax zvedl a začal dělat to samé co já. Pomalu jsem se rozešel kolem něj a potlačoval smích, když si Nax říhnul. Na vlče měl docela páru. Několikrát jsem přešlápl a nakonec po vlčeti skočil. Dostal jsem ho pod sebe a chvíli ho tam tak držel. Samozřejmě, že jsem na něm neležel plnou vahou, to bych ho asi převálcoval. Poté jsem ho chytl packami kolem béžového tělíčka a převrátil se na záda s ním na břiše. Pořád jsem ho ale svíral v tom... dalo by se říci, že obětí. "Měli bychom se vydat za bráchama," řekl jsem k němu, ale stále jsem ho držel, jako nějakou hračku. Zadní packy mi trčeli do vzduchu a ocásek se mi trochu houpal ze strany na stranu. "A za tetou Barn," dodal jsem potom a střihl jsem uchem.