Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděl jsem a sledoval ostatní. Když Athai řekla, že by měl začít lov, rychle jsem k ní přišel, což znamenalo trochu bolesti v ranách, ale dalo se to. Navíc už ani nekrvácely. Řekl bych, že nebít té probodlé plíce, byl bych v pohodě. "Já chci určitě taky! Sice se mi trochu blbě dejchá, ale já to zvládnu! Fakt! vychrlil jsem na ní. Představa, že by všichni lovili a já tu jako jediný idiot zůstal, se mi vůbec nezamlouvala. Navíc jsem chtěl alespoň trochu odčinit ten souboj, kterého jen tak mezi náma nelituju. Hlavně po tom výlevu tady Marcose. Měl jsem sto chutí na něj zase skočit. Tak on to celý ještě svalí na mě?! Držel jsem se jen tak tak, abych alespoň něco neřekl. No jasně že jsem si začal! Protože on házel po bezbranných šípy a sám vyvázl bez škrábnutí! Musel jsem zavřít oči a párkrát se nadechnout a vydechnout, což mě celkem zabolelo. To jak urážel Acci! No panebože, bejt ní tak ho pošlu do prdele. Otočil jsem se Barn, která mě měla na Accinu žádost hlídat a přešel k ní. "Bože ať už vypadnem nebo se mu stane nehoda," špitl jsem směrem k ní a sedl si, vyčkávajíc na to, co se bude dít dál.

Ležel jsem na zemi, hlavu jsem měl zvednutou a jen jsem hleděl na přicházející vlky. Každý se zajímal o to, co se tady stalo, navíc alfy byly pěkně naštvané. Ale já se alespoň na rozdíl od Marcose omluvil, zatímco on jen brečel, jako malé vlče. Dokonce přišli úplně noví vlci, které jsem viděl poprvé v životě. Neměl jsem teď moc náladu na to se radostně seznamovat a tak jsem se moc nehrnul do přátelského pozdravu. Ale koukl jsem na ně a trochu kývnul na znamení, že je teda jako zdravím, ale není moc dobrý nápad tu kolem sebe skákat a vrtět ocasy. Každopádně jsem si připadala ještě hůř, když jsem musel ležet a koukat na všechny zezdola. Energie se mi trochu vrátila, takže jsem se velmi vratce a nejistě postavil na nohy. Okamžitě jsem si ale sedl, protože mě zabolela záda a krk, tam kam mi zapíchl Marcos šípy. Aetova poznámka ohledně rodiny mi skoro zvedla žaludek. Budu ho ignorovat, ale rozhodně nebudeme přátelé, natož rodina. Pomalu jsem také začal přebírat své dýchání, protože Acci vypadala také již zesláble.

Ležel jsem na zemi a nevěděl o světě nějakou dobu. Na jednu stranu to bylo ale dobře, protože jsem si alespoň trochu odpočinul a byl připravený alespoň z části na to, abych otevřel oči a čelil hlasitým zvukům okolí. Konkrétněji naštvaným alfám. Pomalu a nejistě jsem otevřel jedno oko a překvapeně zalapal po dechu, protože se bolest v plíci a v krku ozvala znovu a v úplně jiné síle. Sice už jsem se nedusil, ale doslova mě sžíraly ty malé tečky po šípech na mém těle. Pravděpodobně se Marcos dobře trefil. Když jsem se s bolestí vnitřně vypořádal alespoň tak moc, abych mohl mluvit, koukl jsem na Athai a poté i na Aetase. "Omlouvám se," špitl jsem ochraptěle a koukl na příchozí, přičemž jsem pohledem zavadil i o Marcose a nevraživě se zamračil. "Ale on si to prostě zasloužil, za tu zradu," dodal jsem a odvrátil od něj zrak, abych se nemusel naštvat znovu. Ale stejně se to stalo, protože Marcos začal brečet. Začal brečet?! Zmohl jsem se ale jen na otrávené protočení očí a radši jsem svou pozornost věnoval alfám. "Už se to nestane," řekl jsem a stiskl čelisti. Nechtěl jsem mít kvůli tomu idiotovi ještě větší problémy.

Ležel jsem na té pitomé zemi a v nose mě štípal pach popáleniny a krve. Zároveň jsem se dusil a před očima se mi začínalo dělat temno. Plíce mě štípaly a celé tělo mi pod nedostatkem kyslíku začalo cukat. Už jsem pomalu cítil, jak se mi pro mě jde smrt. Což už jsem konec konců jednu zažil. Avšak díkybohu Acci měla v hlavně na rozdíl od Marcose mozek a začala mi pomáhat. Prvně šly na řadu rány, což jsem sice v ten moment ani nepostřehl, ale nepopíral jsem, že to bylo důležité. Co jsem však postřehl, bylo to, když mi pomohl dýchat. Díra v plíci sice odporně bolela a štípala, jak se hýbala, ale lepší tohle než se opět dusit. Chtě nechtě jsem zavřel oči a pořádně si neuvědomoval, co mi Acci říkala. Jen jsem postřehl olíznutí krve z mého ucha a její hlavu na mém hrudníku. Každopádně tohle všechno bylo spíš na pozadí, protože moje smysly se pomalu vypínaly a já se buď propadal do bezvědomí, nebo do hodně hlubokého spánku. "Díky," zašeptal jsem ještě slabě, ale to bylo všechno, na co jsem se vzmohl.

Spálená srst smrděla a i když to mohlo vypadat, že si to užívám, pravda byla, že jsem to všechno dělala v zápalu vzteku, který se na mě navalil ještě o něco víc, když na měl byl Marcos hnusný a ještě ke všemu urážel i ostatní členy naší výpravy v Yaloru. Prostě nešlo odolat tomu, aby si taky tu bolest trochu užil, když mi všichni až na něj trpěli. On si do nás střílel šípy a sám z toho vyvázl bez jizvičky. Opět jsem bolestivě a pronikavě zakňučel, když se mi zabodl další šíp do zad. Tenhle ale pravděpodobně propíchl buď nějaké citlivé místo nebo adrenalin přestával zabírat jako tlumič bolesti. Acci svou magii odvolala, ale to už stejně nebylo třeba neměl jsem energii držet oheň o něco dále. Místo toho jsem se stejně jako Marcos svalil k zemi a strašně nahlas kňučel. Nechtěl jsem to dělat, ale ta bolest v zádech byla prostě strašná. Navíc se mi začalo špatné dýchat a já se začal dusit. Že by mi propíchl plíci?! Pomalu se kňučení stávalo jen podivným strašidelným sýpáním a já skoro nevnímal, jak se mi srst lepí horkou krví. Teď jsem toužil po bezvědomí, abych stejně jako Marcos utekl té bolesti. Ale žádná sladká tma nepřicházela a já se v klubíčku a příšerných mukách snažil neudusit.

V nose mě štípal dým z Marcosovi srsti, která se doslova smažila pod mým ohněm, zatímco já zůstával zatím krásně celý. Avšak to se změnilo hned potom, co jsem chvilinku nedával pozor. Ten hazjl do mě normálně zabodnul šíp. A hned dvakrát! Při propichování ucha jsem jen rozzuřeně zavrčel, ale když mi tu věc vrazil do krku, zakňučel jsem celkem hlasitě. Byl to velice nepříjemný zvuk, takový ten, který vám postaví srst. Byla v něm všechna bolest a vztek, která se ve mě za celou tu dobu nashromáždil. Nechal jsem svou packu rozhořet co nejvíc to šlo. Energie pomalu ubývala, ale vztek a adrenalin mě poháněli dál. Chtěl jsem svou packu položit na jeho čumák tak, aby mu to vypálilo obličej, ale to nás Acci srazila svou magii k zemi. Chvíli jsem jen udýchaně ležel a nechal své tělo vychladnout, abych poté mohl použít svou magii větru v plné síle. Zastavil jsem proud vzduchu kolem mě tak, abych se mohl pohybovat, ale kolem Marcose jsem působit Accinu magii nechal. Tentokrát jsem si nechal rozhořet jen packu a okamžitě jsem ji položil na Marcosův bok, protože jsem k němu měl nejblíž a jak jsem řekl, energie ubývala dosti rapidně. Ale Acci nevědomky pomohla. Proud vzduchu který držel Marcose při zemi, tlačil i mojí packu na jeho bok. Se štěstím, mu to vypálí jen kožich.

Vztek by se vedle mě mohl klidně zhmotnit. Nenáviděl jsem toho idiota z celého svého srdce. Bylo mi naprosto jedno, jestli nás tu někdo uvidí nebo jak budu po téhle scéně na ostatní působit. "Tady nešlo o žádnou krásu, ty magore!" zařval jsem na něj zpátky a jako naštvaná kočka jsem švihal ocasem tam a zpět. "To že ji zavrhli, neznamená, že ona bude lepší alfou než oni dva! Ten kdo tu nemá mozek jsi očividně ty," zavrčel jsem a nedokázal pak se nedokázal udržet. I kdyby mě měl prošpikovat znovu, stejně by mi ta odplata stála za to. S hořícím tělem jsem na něj skočil a zakousl se mu do krku. Můj stisk mu sice nic udělat nemusel, protože má síla byla řekněme... podprůměrná, ale zato plameny byly naprosto reálné a také reálně pálily. Jen jak se mi dostal do čumáku pach spálené srsti, musel jsem se i přes jeho kůži v mé tlamě usmát. Doufám že se ti to líbí! Ne, že bych byl zlý vlk, toužící po smrti každého, kdo mu ukřivdí. Vlastně jsem byl dosti mírumilovný, ale čeho bylo příliš...

Byl jsem spokojený sám se sebou, když obě vlčice potvrdili moji hypotézu. Lehce jsem zamával ocáskem a koukl na Acci, která se zdála lehce vykolejená tím, že jsem měl víc než jednu magii. "Ve skutečnosti mám tři," zazubil jsem se na ni a vytvořil před námi barevného ptáčka, který se v letu změnil na několik modrých motýlů a ti potom v prach. Takový pěkný a třpytivý. Ne, že bych se předváděl, ale kromě vzduchu jsem mé magie zase tak moc nepoužíval a tak jsem uvítal každou možnost si s nim zahrát.
Zakřenil jsem se i na Barn, která měla o náš Zlaťoučký les starost. "No nebylo to moc dobré, nebyl bych tu ani pár dní a už bych zapálil les," nakrčil jsem pobaveně čumák a otočil hlavu ke stádu nedaleko od nás. Stejně jako mé společnice jsem se přikrčil a zaujatě nastražil uši. "Tak bychom mohli spojit síly a každý pomoct při zastavení větru. Zbylo by nám tak víc sil na lov," navrhl jsem a udělal pár kroků dopředu abych si stádo víc prohlédl. "Takhle daleko nedohlédnu... musíme blíž. Ale nebral bych úplná nedochůdčata nebo mláďata," poznamenal jsem a lehce švihnul ocasem.

Díky moc za nový charakter, určitě bude tak super jako Náva :33 :D

Zazubil jsem se, když někdo zmínil smečku hrdinů. Byla to zajímavá a rozhodně hezká představa. "Takže něco většího? Jelena nebo nějakou laň?" broukl jsem k nim a začenichal, přičemž jsem do čumáčku dostal dost informací o tom, kde se jaké zvíře nachází. A za námi se opravdu nějaké menší stádečko vysoké nacházelo. Bohužel pro nás to bylo po větru. Když jsem se ale opět obrátil na své společníky, zjistil jsem, že Acci má také magii vzduchu. Nemusel by to být teda takový problém. "Za námi je nějaké stádo... což asi víš," usmál jsem a otočil se tím směrem. "Ale je to po větru. Takže je buď budeme muset obejít nebo někdo z nás změní směr větru anebo ho úplně zastaví, než si přejdeme." navrhl jsem a zastříhal ušima. Bylo mi to jedno, i kdybychom stádo museli obejít, protože mi nějaká větší procházka zase tak nevadila. Jak jsem tak zamyšleně stál a nevšímal si okolí, zjistil jsem, že mě cosi hřeje na tlapce. Zamračeně jsem pohlédl dolů a vykulil oči. "Áááá!" vykvíkl jsem a nohu rychle zvedl do vzduchu. Po chvíli mi ale došlo, že jsem tuhle magii nedávno získal. Jde omylem zapnout magii?! Packu jsem následně nechal přestat hořet a pak se podíval po vlčicích. "Heh, magie...," pokrčil jsem trochu nervózně rameny a doufal, že už se to nestane, protože zapálit les jsem fakt nechtěl.

"Aww, dík Barn," uculil jsem se na ni jako sluníčko a zamával ocáskem. Poté jsem koukl na Resse a zamyšleně zastříhal ušima. "Jak říká Barn, jestli jsme hrdinové, vy jste taky," kývnu jsem hlavinkou a postavil se na všechny čtyři. Nechtělo se mi tu jen tak sedět, to bylo moc nudné. Dlouze jsem se protáhl a poté koukl na Athai s Aetasem, kteří se rozhodli kamsi jít. Pohled jsem poté vrátil zase na zbytek smečky a oblízl si čumák. Měl jsem taky hlad, od Yaloru... a vlastně i dlouho před tím jsem nic nejedl. "Uuu, taky bych se přidal k lovení obídku. Vyhládlo mi za tu dobu," poznamenal jsem k Acci a poté se rozhlédl kolem sebe. Těžko říct, jestli tu něco žilo, ale pokud ano, dokázal bych to pomocí své magie zjistit. A zároveň jsem nepřestával myslet na to, jakou funkci bych mohl ve smečce zastávat. Bojovník asi ne, možná nějaký průzkumník? Ale co bych asi tak zkoumal... přemýšlel jsem. "Můžu nám magií něco vystopovat," nabídl jsem a mávl nadšeně ocáskem.

Určitě přihlašuji Navina :3

Nadšeně jsem sledoval ostatní vlky a nějak mi nevadilo, že nesdílí až zase takovou radost jako já. "Hrdinové? No nevím... jak se to vezme," broukl jsem směrem k Acci a poté koukl na Barn, která na to měla očividně stejný názor jako já. Hrdinové jsme asi nebyli, ale určitě jsme jim tam pomohli. Teda doufám... Koukl jsem na Athai a rychle pokýval hlavou. "Čím bych mohl být přínosem? Těžko říct," pronesl jsem zamyšleně a o poznání klidněji. "Nemám sice zase takovou sílu, ale zase jsem celkem rychlý a obratný... a umím to docela dobře se svými magiemi," řekl jsem nakonec a pohnul ocáskem ze strany na stranu. Docela jsem přemýšlel nad profesí, která by mi sedla a nic dobrého jsem nepřišel. Tak snad alfy to zjistí, od toho to jsou přece alfy. "Bude lov?!" řekl jsem nadšeně a pohlédl na nadšenou Acci. Co jsem tak postřehl, právě se stala lovcem smečky, takže jsem její reakci víc než chápal. Sám jsem nevěděl, jestli se na lov těšit, protože jsem většinou lovil jen malá zvířata. "A co teď?" zeptal jsem se ostatních nedočkavě.

"Škoda, že jsem to tu neviděl, krtčí rodinka je zajímavá představa," promluvil jsem zamyšleně a poté se podíval kolem sebe. Bylo tu dost vlků. Ale to i předtím v Yaloru, takže mě to zase nějak moc neovlivňovalo. A navíc, měl jsem společnost hodně vlků rád. Poté jsem koukl na Barn a lehce zavrtěl hlavou. "Ne, neměl. Vlastně jsem nebyl ani modrý, měl jsem zrzavou srst," řekl jsem zamyšleně a matně si vybavil mé dřívější já. Tohle bylo rozhodně lepší, byl bych dost zklamaný, kdyby to vyprchalo jako nějaké kouzlo. "Jojo, dva bráchové co se nesnáší a nakonec za to může jejich sestra, co mě mimochodem unesla a pak mi dala obojek, co do mě celou dobu pouštěl výboje," dodal jsem k Barnattině vysvětlení Yaloru a potom pohlédl na Athai a nakonec i na Aetase. "Jo?! Vzali byste mě?!" začal jsem nadšeně vrtět ocáskem. "Já bych šel! Teda.... teda přidal bych se moc rád! Už delší dobu přemýšlím o smečce! A TY!" ukázal jsem na Resse a chytl ho tlapou kolem ramen. "TY budeš můj kámoš! A ty taky! I ty!"ukazoval jsem na ostatní a snažil se držet všechnu tu energii alespoň trochu pod pokličkou, i když to nešlo moc vidět. "A co dál? To je všechno? Bude nějaká zkouška? Jestli jo, určitě jí zmáknu!!" pronesl jsem nakonec hrdě a vypjal drsňácky hruď.

"Nakonec jsem to ale přecejen přežili," mrkl jsem na ní a lehce švihnul ocasem. I když, ne všichni jsme vyvázli v pořádku. Teda... já teď v pořádku už byl, ale předtím ne. "Pravda, možná ho to jenom vyplivlo na nějakým jiným území," pokrčil jsem rameny a trochu povzbudivě se pousmál. Mě osobně to nevadilo. Neměl jsem smečku ani rodinu, tudíž jsem se nemusel ani nikam vracet. "Nevím jak tady, ale když já byl s jednou vlčicí u jezera, nešel nám zabít hlodavec, jakoby byl snad nesmrtelný, nebo co," koukl jsem na Barn lehce pohl tlapkou. "Všude byla krev, vnitřnosti a tak... ale ta potvora pořád běhala," dodal jsem a otočil se na vlky. Konkrétně na Aetase, který jak řekl, byl alfou tohohle lesa. Zamyšleně jsem přivřel oči a sklopil uši, až se pírka zhoupla. "Těší mě," broukl jsem k němu nakonec a usmál se. "Ahoj Acci! Díky a... díky!" řekl jsem nadšeně směrem k vlčici, které se líbila má peříčka. "Teď se objevila! Ale jsou hezká, že? Teda... trochu mě rozčilují, ale jsou hezká," zazubil jsem se a zavrtěl ocáskem.