Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VYHODNOCENÍ

..konečně...

Sledoval jsem celé dění spíš už jen potichu. Vše, co jsem měl na srdci už jsem řekl, byl jsem stále naštvaný a zklamaný, no o dost míň než předtím. Obtočil jsem si ocas kolem nohou a otočil se k Barnatt s trochu kyselým úšklebkem. No jo, mít mě za vlče by si tady asi nikdo nepřál. Asi jsem ani nebyl tak naštvaný, že šli sami ven, než že to neřekli. Nebo že šli rovnou do hor. Být někde na louce, možná by to prostě zatloukli a na nic by se nepřišlo. A taky mě dost bolelo, že to byl zrovna Naxin, kterého jsem zatím bral jako nejrozumnější a relativně nejposlušnější vlče, u něhož jsem doufal, že poslechne alespoň jeden příkaz, který jsem mu dal. Nakonec jsem taky chápal, že život v jednom lese taky není zrovna sranda, ale prostě jsem jim to dát vyžrat musel. Ale chválit Naxina za to, že je nechal oba zmrzačit mi přišlo přinejmenším hloupé. Když dostali pochvalu, tak to příště udělají znovu, ne?
"Nevím... Naxin si to očividně nechat ošetřit nechce. Upřímně ani nevím, čím bychom jim to ošetřili, když ani jeden z nás nemá magii země... nebo ty ano?" zeptal jsem se Barnatt a trochu střihl uchem. "Ještě by se to mohlo vypálit... ale na to je moc malej," dodal jsem. Určitě bych nedovolil, aby se Naxin škvařil v ohni. Ale zase by to bylo účinné a rychlé řešení. No byl jsem dost měkkej a vidět ho jak trpí, bych asi jen tak nedal.

taky se hlásím!

Přihlašuju se s Áreskem :3

Tak i já bych tímto chtěla požádat o 4. charakter, na který si myslím, že mam času opravdu dost, stejně jako na všechny své ostatní chary. Určitě to časově zvládnu a co se týče postů, tak je všechny splňuji :3 Postava by pravděpodobně šla do Daénu a už ji mám víceméně promyšlenou.

POST 7.

Naštvaně jsem koukl po Naxinovi. Jestli jsem předtím byl naštvaný, tak teď jsem doslova zuřil. "Ticho Naxine! Na tvém místě bych radši držel tlamu zavřenou, než přijdeš i o ní. Možná ti to nedochází, ale taková infekce taky není plná sranda, tak by asi bylo dobré, kdyby ti to něco alespoň trochu chránilo," i když jsem se mu to snažil vysvětlit klidně, stejně jsem zněl jako kdyby ho měl každou chvílí přiškvařit k zemi. A že jsem měl sto chutí, to udělat. To už se sem ale začaly scházet další vlci. Díkybohu to byly rodiče Aileen a mě tak odpadla jedna starost. "Odešli ze smečky a přepadl je medvěd, no oni vám to rádi vysvětlí sami," řekl jsem naštvaně a pak zvedl oči k další příchozí, což byla Barn. Byl jsem ohromně rád, že se tu objevila. Hledal jsem v ní oporu, kterou jsem potřeboval. Abych se uklidnil, přešel jsem k ní a trochu se o ní otřel. "Až mě trefí, odkazuju ti úkryt," špitl jsem jí do ucha a trochu se pousmál. Byla jako bylinky, taky mě uklidňovala. A aby toho nebylo málo, ucítil jsem narušitele na hranicích. To jsem ale zatím nekomentoval, čekal jsem na vhodnou chvíli.

POST 6.

Sledoval jsem vlčata přede mnou a vyslechl si kraťoučký příběh o tom, jak se nechali zmrzačit. "Dobře, Aileen?" oslovil jsem ji a potom jsem na Naxovi hlavě udělal pomocí iluzí pásku přes oko. Podle Aileeniných očí jsem poznal, že měla magii země a tak by mohla pomoci. "Dokážeš to vyrobit?" zeptal jsem jí a pásku jsem mu na hlavě pořád nechával, aby si ji mohla prohlédnout. Samozřejmě, že nemusela být úplně do puntíku stejná, šlo jen o princip. S páskou se mu tam zaprvé nedostal bordel a za druhé to nebyl pěkný pohled. Resp. mě to zase tak nevadilo, byl to můj syn, ani Aileen nevypadala nějak zhrozená, ale kdyby někdo přišel, no nevím jak by to ustál. S tím ocasem už to bylo horší, asi se nic moc dělat holt nedalo. "Až vyřešíme tu pásku, tak si půjdete lehnout," oznámil jsem jim a pohodil jsem hlavou směrem k jedné menší místnůstce, jako dělané pro pár vlčat.

POST 5.

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se pořád ještě tak zlobil. Nakonec mě přece jen jejich smutné pohledy trochu obměkčily. Trochu. Pořád někde v hloubi duše jsem byl ještě uražený, že Naxin moje slova nebral vážně. No doufal jsem, že teď už bude, protože se sám dos 'popálil'. Naštěstí z toho aspoň Aileen vyvázla celkem dobře. Sice měla docela dost velký škrábanec, ale furt to byl 'jen' škrábanec. "Tak pojď s námi, až se tobě a Naxovi udělá líp, tak tě odvedu za rodičema... ale co se stalo, jim řekneš sama," řekl jsem k Aileen a oba je vedl k nově postavenému úkrytu. Počkal jsem, až do něj oba vlezou a potom jsem se za nimi dohrabal i já. "Tak koukejte říct, co se stalo," kývl jsem na ně. Pořád to nebylo moc vřelé nebo přátelské, no aspoň už to nebyl vyloženě naštvaný tón. Vyžehleno to opravdu ale ještě neměli, bůh ví za jak dlouho vůbec budou, jelikož po tomhle jsem Naxovi nevěřil skoro vůbec. Poté jsem pomalu došel až k jedné ze stěn a tam si lehl, koukajíc na ty dva.

Post 4.

Sledoval jsem oba dost naštvaně. Nakonec jsem si před ně sedl a na oba se dost zamračil. "Je mi jedno, koho to byl nápad, můžete za to oba. Bylo to hloupé, nebezpečné a opravdu jste mě zklamali," začal jsem a díval se tak nějak na oba. Pak jsem ale pohled stočil hlavně k Naxovi. "A ty jsi mě zklamal nejvíc, Naxine. Pokud si dobře pamatuji, měl jsi ZAKÁZÁNO jít kamkoli mimo Zlatý les bez doprovodu, a to hlavně kvůli těmhle situacím. Ty jsi mě ale neposlechl, absolutně jsi můj zákaz ignoroval, teď jsi přišel o oko, ocas a aby toho nebylo málo, tak se zranila i Aileen! Ty jsi tu byl ten starší, ten co má víc rozumu... nebo jsem si to alespoň myslel," řekl jsem ke konci už bez naštvaného tónu, mluvil jsem spíš zklamaně. "Takže teď jdeme do úkrytu," oznámil jsem Naxinovi. "A ty víš, kde máš rodiče? Měli by vědět, co se stalo," zeptal jsem se Aileen. Já jsem Aetase sice před chvílí viděl, ale nechtěl jsem se tam s oběma táhnout, samotného Naxe jsem tu taky nechávat nechtěl, ale ani obrázek Aileen, která jde sama lesem, se mi moc nelíbil.

POST 3.

<< Tichá zátoka přes Zlatý les

Ze srdce mi spadl velký balvan, když jsem se konečně dostal do obležení zlatých stromů a do čumáku mě udřel známý pach.
Rychlohra
Prvně jsem však vyhledal Aetase, přičemž jsem mu oznámil naše plány s Barnatt, dozvěděl se o povýšení a ještě mu sdělil informace o našem novém úkrytu. Byl to vlastně takový 'pracovní' rozhovor, nic moc přehnaně přátelského, což mi asi v tuhle chvíli vyhovovalo, jelikož jsem neměl moc náladu na dlouhé rozhovory a rodině a minulosti...

Jakmile byly formality vyřešeny, jal jsem se úkolu najít má vlčata. Už trochu velká, ale přesto vlčata. Nebudu lhát, dost mě ničilo vědět, že Rhaaxin tu být se mnou nechce a že Atrox opět spí. Proto jsem doufal, že alespoň jeden ze synů mi udělá radost a bude... no v pořádku. Jakmile jsem ho však našel, krve by se ve mě nedořezal. Okamžitě jsem k nim přiskočil a vůbec nedával pozor, abych je nevzbudil, nevyděsil nebo tak něco. "Co se to tu stalo?!" zeptal jsem se starostlivě, naštvaně a trochu vyděšeně. Až po delším prozkoumávání mi došlo, jak moc špatné to bylo! Naštěstí, že alespoň Aileen měla všechny končetiny.

POST 2.

<< Zátoka smrti přes Poušť

Neměl jsem rád pouště. Nikdy jsem neměl v lásce ty nekonečné lány písku a vedra. Sice jsem neměl moc hustou srst, takže mi horko spíš vyhovovalo, no poušť jsem rád stejně neměl. Vlk se bál, že každou chvílí zemře žízní, že se tam stratí nebo, že tam potká nějakého hajzla a nebude mít dostatek sil na to, aby se mu postavil. Protože používat magie na mrtvém místě bez vody a bez kohokoli, kdo by mohl pomoci je čistá sebevražda. Naštěstí jsem se z Pouště co nevidět dostal pryč, a to hlavně z toho důvodu, že mě čumák táhl za vůní slané vody. Jasně, pít se to nedalo a na koupání to bylo taky dost na prd, ale aspoň něco. Znamenalo to, že za Zátokou bude Zlatý les a tím pádem i smečka, do které jsem to měl namířeno. Když jsem přecházel mělkou vodu, zpomalil jsem do rychlejší chůze, jelikož mi opravdu začaly docházet síly. A to, jak už jsem poznamenával, nebylo dobré. Sice už jsem vodu blízko měl, ale i tak jsem se ještě potřeboval posunout o kus dál.

>> Zlatá smečka přes Zlatý les

POST 1.

<< Most přes Temný les
Běžel jsem směrem ke Zlatému lesu a popravdě se necítil moc dobře. Nebyli jsme přece jenom pryč přespříliš dlouho? Byly to tedy asi dva dny, ale stejně. Vlk nikdy neví. No spoléhal jsem na ostatní ve smečce, že se o vlčata alespoň trochu postarají, nebo že ta má přinejmenším nebudou tak hloupá a nezlomí si třeba nohu. No každopádně jsem ještě přidal do tempa, přičemž jsem dost funěl s jazykem vyplazeným ven. Neměl jsem zase tak dobrou kondičku, jak bych si přál. No neohlížel jsem se za Barnatt, jelikož jsem doufal, že běží za mnou. A i kdyby ne, byla svéprávná a určitě by jí nedělalo takový problém se do Zlatého lesa dostat bez něčí pomoci. Ušiska jsem přitiskl ke krku a dlouhé nohy jsem natahoval, co to šlo. Měl jsem taky docela hlad. To sladké ovoce moc výživné tedy opravdu nebylo. Ale zatím jsem neumíral, takže jsem prostě běžel dál.

>> Tichá zátoka přes Poušť

<< Luka (přes les u mostu)

"A to by vadilo?" mrkl jsem na ni šibalsky. Vlastně se v tom jezírku nedalo koupat skoro vůbec, protože to byla spíš jakási louže, jelikož nebylo skoro vůbec hluboké. Ale jinak bylo úplně super! Křišťálová, pramenitá voda, hezky ochlazující na teplé letní dny! Prostě bájo. Běžel jsem před Barn co mi modré nožky stačily a snažil se dostat do smečky co nejdřív, abych skontroloval vlčata. Popravdě jsem ale věřil a doufal, že jsou v pořádku. Boha byl to malý lesík, nežily tam pořádně ani lišky, nic se jim tam ani stát nemohlo! Ale stejně jsem se docela strachoval, jestli si něco nezlomili nebo tak něco. Sice už byli velcí, ale i tak to byli stále takoví ňoumové. Trochu jsem tedy ještě přidal a s úšklebkem se ohlédl na Barnatt, kde jako vězí.

>>Zátoka smrti (přes temný les)

<< Ovocný lesík

"To pochybuju... ale nechci jim být za zadkem pořád, už jsou velký, měli by se trochu osamostatňovat," pokrčil jsem rameny a švihl ocasem. Téma Rhaaxin bylo složité... ono se mohlo zdát, že jsem na něj prostě kašlal, ale když já jsem prostě nevěděl, co s ním dělat. Žádná vlčata jsem tehdy neplánoval, je logický, že jsem nemohl být bez chyb. Ovšem nahánět ho po všech čertech a nutit ho, aby byl se mnou, se mi nezdálo jako dobrý nápad. "Je v pořádku..." odpověděl jsem jenom. "Určitě se ti bude líbit, je to tam fakt hezký! Kdyžtak bysme mohli skočit i do vody," usmál jsem se na ní a olízl jí ucho. Avšak prvně jsme museli do té smečky dojít, což tímhle tempem netempem fakt nešlo. Takže jsem do ní šťouchl čumákem a rozběhl se pryč. "Máš babu!"

>> Most (přes les u mostu)

Otřel jsem se Barnatt o krk a olízl jí ucho. "Nepůjdeme už domů? Ukážu ti ten úkryt," usmál jsem se na ni a ještě jednou se k ní přitulil. "Vlčata mě musí nesnášet za to, že furt někam chodím bez nich," uchechtl jsem se a pomalým krokem se rozešel ven z lesíka, sledujíc, jestli jde Barn za mnou. "Musíme pak Aetasovi o všem říct. Nebo klidně Athai, ale ta má asi hodně práce s vlčaty... asi by měl vědět o tom, že máme úkryt a taky o tom, že jsme teď partneři," zazubil jsem se na ní a oklepal se, protože jak jsme předtím leželi na té zemi, tak se na mě nalepily nějaké lístky, či co. "A taky... taky bychom se ho měli zeptat, jestli nebudou problém případný vlčata," koukl jsem na ni modrýma očima a vlastně tak nějak kontroloval, jestli není proti. Přecejen, předtím byla v omámení těch plodů nebo co.

<< Les u mostu (přes Luka)

Barnattiny nápady na magie byly také zajímavé, jen co je pravda. Křídla nebo komunikace v mysli s ostatními byly určitě zajímavé magie. Sám bych se nebránil nějakou z nich vlastnit. Přesto mě lehce překvapil konečný výběr. Ze všech možných magií by mě magie zvuku určitě nenapadla. "Tak v tom případě jsem rád, že se stala. Jsem rád, že jsi tu," řekl jsem k ní a poté se rozhlédl kolem. Už jsme se blížili, cítil jsem tu sladkou vůni až sem. "Jdeme... jdeme na jedno opravdu kouzelné místo," řekl jsem a s těmi slovy se rozběhl do blízkého lesíka.

Slunovrat ->

Barnatt s Navinem si užili opravdu romantickou chvilku v objetí ovocných stromů, ze kterého ochutnali ovoce. Barnatt pak pocítila na vlastní kůži falešnou březost, která se oběma až nebezpečně moc zamlouvala. Oba vlci (hlavně Barn, ehm, ehm) si několikrát vyznali lásku a přijali se za partnery. Co jiného by si vlk mohl přát, že?