Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Náhodou, ta písková věc byla drsná," řekl jsem nadšeně. "Ten ať se tu vůbec neukazuje! Obojek mě škrtil, já se nemohl ani pohnout a on do mě přesto sázel šípy," zavrčel jsem si a poté se podíval na vlky, kteří si nás za chvilku. To se mi popravdě zase tak moc nezamlouvalo protože bych si rád popovídal o Yaloru jen tak s Barn. O Rise, o tom jak mě unesla... a tak. Ale místo toho jsem se jen usmál na všechny co k nám přišli blíž. A dost se mě dotklo, že si mě skoro vůbec nevšímali. Nějakou dobu jsem jen mlčel, protože bývalá Sandy řekla to důležité za mě. Mezitím co jsem byl odstrčený na druhý konec světa, porozhlédl jsem se kolem. Všude byly lampiony a abych pravdu řekl, to tlumené světlo mě uklidňovalo. Což jsem pokládal za změnu k dobru, vzhledem k tomu, že posledních několik dní se mi stále někdo snažil vrazit nůž do srdce. "Netuším, jestli tam byl Marcos," pokrčil jsem rameny nad otázkou vlčice a potom se otočil směrem k příchozímu hnědému. "Já jenom... kde to jsem? Ještě jsem tu nebyl a to mám skoro všechny místa na ostrově prošlé," zeptal jsem se nakonec a zastříhal modrýma ušima.

Jo, čekal jsem to. Takže jsem jen sledoval její reakci s pobaveným obličejem. Sice jsem se předtím málem složil, když jsem se to dozvěděl, ale teď už mi to tak nepřišlo. Nebo jsem se s tím spíš vyrovnal. "Jo já vím, je to divný," mávnul jsem packou a stále se culil, jak byla překvapená. "Na mojí obranu, já na Yaloru nevěděl, že jsem normálně vlk... takže pak už to tak zvrácený není," pokrčil jsem rameny a mávnul ocasem. Samo sebou, že mě napadlo, že by i ostatní mohli být vlčicemi, ale zase mě to nehlodalo tolik, abych nad tím musel přemýšlet opravdu hodně. "Když se nechali..." pronesl jsem s lišáckým úsměvem a sedl si. Stát nebylo moc dobré, pořád mě bolelo celé tělo. Z části z toho vortexu. Pravděpodobně. "Na druhou stranu, docela dost jsem vám to tam ulehčil," koukl jsem na ní a zatvářil se strašně hrdinně. Snad jakoby nebyly schopní přežít, bez mého slitování a pomoci. I když pak ke konci museli oni bránit mě. Holt krásou kosti nezlomíš.

Sledoval jsem černou vlčici a pořád myslel na to, že mi někoho připomíná. Avšak co jsem si pamatoval, jediný černého vlka co jsem tu potkal, byl samec a navíc byl pěkně otravnej. Zamyšleně jsem naklonil halvu na stranu, až se mi zhoupla peříčka. Na tohle si budu zvykat celkem dlouho. Zkoumavě jsem přivřel oči, když si mě prohlížela. "No jo, sem tam se prostě neubráníš tomu, abys na někoho spadl, žejo," řekl jsem s lehkým úsměvem. Na vlka jsem tedy ještě v životě nespadl, ale tak kdoví jaký život má tahle vlčice. Třeba se umí levitovat a na vlky opravdu padá často. Její další věta mě dost probudila. Celou dobu jsem se cítil ještě polámaný, unavený a naprosto vyčerpaný, ale zmínka o Yaloru mě dokonale probrala. "Myslíš Yalor!? Jestli jo, tak jsem odtamtud spadl, jaktože..." nedopověděl jsem větu a v očích se mi zračilo poznání. "Ha! Já tě znám! Ty jsi Sandy!" došlo mi. Věděl jsem, že jsem ten hlas někdy slyšel. "Já jsem Beauty, ale vlastně Navin," ušklíbl jsem se a mávl modrým ocasem. "Já vím, je to divný, ale já už se s tím nějak vyrovnal," pokrčil jsem rameny a energicky se na ni zubil.

>> Yalor

Padal jsem a skoro necítil, co se děje. Hlava mě bolela a místa, kam mě strefily šípy pálily. To bylo asi tak všechno. Žádná otřesná bolest nebo naprosté zmatení, jako poprvé, když jsem se vortexem přesouval, se nedělo. A byl jsem dost rád. Nakonec jsem ale přecejen dopadl. A k mému štěstí na něco měkkého. Otevřel jsem modrá očka a zjistil, že na někom ležím. Rychle jsem se pokusil vstát, ale to zapříčinilo akorát další pád na zem, protože se mi z vortexu stále trochu pletly nohy. Nepřipadal jsem si nějak zvlášť zmatený, za což mohlo asi, to že mě Risa na chvíli proměnila i v Yaloru. Jak jsem tak ležel, zrak mi padl na mé nohy. A ty byly... byly modré! Otřesně jsem se zvedl a začal se neohrabaně prohlížet. Byl jsem modrý skoro celý! A za uchem mi stále něco létalo. Packou jsem si velice obtížně věc ohmatal a zjistil, že to budou pravděpodobně pírka. A také cosi kovového. Takže asi náušnice? Nakonec jsem se ale otočil i k černé vlčici a přivřel oči. Ten hlas se mi zdál povědomý. "Eh, pardon za to že jsem na tebe spadnul, ale věř mi, že jsem k tomu měl důvod," promluvil jsem směrem k ní a potom pozornost upřel i na další vlky, co se zde nacházeli. "Zdravím," pronesl jsem rozpačitě a lehce mávnul ocasem.

Tak v první řadě děkuji za krásnou, rychle postupující akci, která mě fakt bavila. Asi nemám konkrétně co vytknout a tak jen poprosím od dvě tlapky do iluzí, penízky samo na Navíka a za nový vzhled moc moc moc děkuji :3

PŘIDÁNO shay

Ležela jsem na zemi a nechávala šípy, ať se mi zarývají do kůže. Bolest se stupňovala ale po nějaké době bolesti, už si pak vytvoříte jakousi odolnost. Krev mi stékala po načechrané, teď už špinavé a zakrvácené srsti. Do nosu mi vnikal jen pach krve a já zavřela oči. Veškerá moje bojovnost byla ta tam. Pomalu jsem se nedokázala nadechnout, natož abych se zvedla a pokusila se tomu podrazákovi oplatit to, co on udělala nám. Neměla jsem však klid, dokud jsem neotočila hlavu a nepodívala se na místo, kde se měla nacházet Risa. Chvíli jsem jen mžourala nebyla schopná pochopit, co se to stalo. Ztráta krve byla celkem značná a účinky toho na sebe nenechaly dlouho čekat. I tak jsem ale nějak došla k názoru, že Risa prohrála. Ležela na zemi, tekla z ní krev a mělce oddechovala. Byla jen otázka času, kdy zemře. Ani Sleep nevypadal dobře a stejně tak Sandy. Z posledních sil jsem nenávistně nakrčila čumák. Jenom ten hajzl neměl zranení. Nestačila jsem však nic udělat (stejně bych ale asi nic nesvedla) a moje břicho udělalo kotrmelec. Nějakou dobu jsem si myslela, že jsem snad zemřela, ale ten pocit mi byla až moc povědomý. Žeby zase vortex? Před očima se mi zatmělo a já ztratila pevnou zem pod nohama.

>> Zlatý les (území Zlaté smečky)

Zakňučela jsem nad silným výbojem, který přišel z obojku. Držela jsem se na nohách jen tak tak a navíc se snažila dýchat. Což bylo celkem těžké, když se mi kolem krku svíral ten odporný obojek od té odporné vlčice. Udělala jsem ještě pár kroků směrem k Arrowovi a přece jen to nezvládla. Síla ani vytrvalost nebyly mými přednostmi a tak se nebylo čemu divit, když jsem začala pomalu padat na zem. Nohy se mi samovolně podlamovaly a já jen matně zacítila bolest v pravém ramenu. Modrýma a dosud krásnýma očima jsem se zadívala na Arrowa a nebyla schopná ani zavrčet. Nic. Prostě jsem na něj jen civěla, z toho pololehu, kde jsem vší silou vůle zůstávala. Bolest v rameni se ale začínala stupňovat, když obojek chvíli přetrval v klidném stavu. A hned potom přišla další bolest. Do zad, lehce ze strany. Ač to nebylo moc logické, probralo mě to. Pokoušela jsem se ignorovat výboje obojku a kulhavě lezla směrem k Arrowovi, kterého jsem měla v plánu zardousit, hned teď. Co se děla ostatním jsem netušila, zase tak moc mě to nenakoplo. "Zničím tě. Ať tady, nebo na Mois Grisu," hlesla jsem k němu sípavě a myslela to naprosto vážně. Jestli má někde nějakou rodinu, ať počítá s informacemi. Já si je najdu. Stejně tam není co dělat.

Arrow je debil. Prostě jo a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Když mě pustila, dopadla jsem na zem celkem tvrdě. Ale bolest co jsem přitom zažila, oproti té z obojku, byla jako pohlazení. Chvíli jsem jen ležela a potom až otevřela jedno oko. Matně jsem viděla jak Risa Sleepovi vlepila, ten jak následně postavil přede mě a nakonec Arrowa, jak stál u té mrchy. Pomalu a dost bolestivě jsem se postavila a sklonila hlavu. Zuby jsem měla vyceněná a zuřivě jsem vrčela. "Zase lžeš? Zase hraješ ty svoje hry? Řekni mi, jak můžeme vědět, že nelžeš, že se k tobě bratři chovali hnusně!" vyštěkla jsem na ní, stále trochu ochraptěle a ráznými kroky mířila k Arrowovi. "Zkus na mě jenom zamířit tou tvojí hračkou," zavrčela jsem výhružně a naštvaně pohazovala ocasem. "Jsi dokonce tupější, než jsem si myslela! Tahle vlčice je prolhaná odshora až dolů, řekni mi sakra, proč bys byl radši s ní!" prskla jsem na něj a letmo se podívala za sebe, kde se nachází Sleep.

takžee, čus znovu na dalším konkurzu :D
tímto bych chtěla zažádat o druhý charakter :3

Všechny podmínky splňuji (9 měs. na MG a přes 100 postů)
Moc moc moc bych si přála druhej char, protože jak všichni víme, mít jen jeden, když jste aktivní (a já jsem!) je dost na nic :D Navíc si myslím, že si další postavu zasloužím a budu se jí věnovat stejně jako první. Jestli bych teda druhej charakter dostala, určitě by to byla vlčice, nějaká víc od rány, ostatní je v rukách mýho budoucího já :D .

Svíjela jsem se v bolestech, které mi působil ten ohavný obojek. Předními tlapami jsem se ho snažila sundat. Už nějakou tu dobu. Takže jsem se moc nedivila, když mě do nosu udeřil kovový zápach krve. Zamračila jsem se na všechny ty řečníky a trochu zasýpala, když mě ten obojek víc přiškrtil. Na co jako čekají? Až Risa zestárne? Až chcípnu?! Co je sakra! Dělejte idioti! A ten pablb Arrow se jí dokonce zastával. Zastával se vlčice, která znepřátelila bratry, která mě mučí a s největší pravděpodobností to bude otřesná alfa. I přes bolest a sníženou možnost se pořádně nadechnout, jsem zavrčela. Jen počkej až se dostanu dolů... Jinak. Samozřejmě že od bratrů bylo hnusné, že se jí smáli, že je škaredá. Ale tak na druhou stranu, byla to pravda. "K-koukej mě pustit!" zasýpala jsem směrem k Rise a vycenila jsem zuby. I když jsem sice asi moc strašidelně nevypadala. Takhle přidušená, s rozškrábaným krkem od sebe samé.

S povytaženým obočím jsem poslouchala tu celou její historku znovu. Moc mě to nebralo... tedy až do té doby, než mě začala svými kouzly přitahávat k sobě. Přirozeně jsem sebou začala škubat, snažila se packami ten obojek nějak sundat, ale místo toho jsem si spíš rozdrásala krk. Ovšem bolest krku nebyla nic v porovnání s výboji které mi obojek dával. I přes bolest a dušení jsem ale slyšela a viděla co dělá můj 'tým'. Arrowova poznámka mě vytočila doběla. Začala jsem sebou házet ještě víc a packami se snažila dosáhnout na něj, i když to bylo absolutně nemožné. "Jen.... počkej," musela jsem si udělat pauzu na nabrání sil. Mluvení dávalo v takové situaci dost zabrat. "Vyškrá-bu ti oči!" zakřičela jsem na něj nejvíc jak jsem mohla. Což... nebylo nějak extra hlasitě. Spíš taková výraznější mluva. Slova jsem ale sýpala, takže mi možná nebylo moc dobře rozumět. Všechny plány těch idiotů se mi zdály nedostačující. Sakra Arrowe, máš šípy ovládaný svojí myslí!

"Tse," prskla jsem na Snady která potvrdila, že hysterčím. Jsou tu všichni hloupí, vůbec nevidí moje problémy. Přitom já jich mám! Mám jich víc než všichni tady. "Výborně génie," řekla jsem lehce sarkasticky směrem k Sleepymu a švihla ocasem. Poté jsem obrátila zrak směrem k Rise a zamračila se. Asi jsem v tu chvíli byla buď moc hloupá nebo statečná. Prostě jsem se rozešla směrem k té červené bestii. Asi metr před ní jsem se klidně posadila a nenápadně se ohlédla přes rameno. "Jééé, podívej koho mám s sebou a já a koho máš ty," uchechtla jsem se a narážela přitom na to, že je tady sama. Může mít obojek placebo efekt? Že když si myslíte, že má nějaké účinky na vaší psychiku, tak se tak začnete chovat? Hmm... těžko říct, možná jsem se jen víc praštila při tom pádu. Nebo mi ta mrcha něco píchal. Nepamatovala jsem si, že bych se tak chovala i předtím. I přesto, že jsem si uvědomovala svou změnu chování uvnitř sebe, navenek jsem byla stále stejně sebevědomá.

A pořád se mi nikdo nevěnoval! Radši se starali o ty dva ňoumy namísto o mě! A já přitom byla tak smutná a naštvaná. Byla jsem takovou dobu pryč a oni jenom sedí a koukají! Naštěstí se ale alespoň Sleepy zeptal a snažil se se mnou mluvit. Opět jsem se hystericky rozbrečela a zároveň si slzy utírala packou. "Jak jsem vám asi mohla říct kam jdu, když mě to prostě vyhodilo?!" vzlykala jsem a krčila nosík. "Já to neplánovala a vy jste na mě takhle zlí! "osočovala jsem je přestala brečet tak vehementně. Jen sem tam mi sklouzla po líci slza nebo jsem vzlykla. "Tak já histerčím? Histerčím!? Mě málem zabije jejich sestra a já histerším?!" histerčila jsem a přitom na ně začínala opět víc a víc řvát. Neskutečně mě rozčilovali těmi svými nechápavými obličeji. "Myslíš že jsem krásná?" zeptala jsem se hned na to mile, snad jako bych nic z toho předtím neřekla. Ještě jsem chtěla něco vypustit z úst, ale to jsem spatřila jak ta červená mrcha přichází. Packa mi vystřelila jejím směrem a oči se mi rozšířily strachem i zlobou. "T-to je ona! To je ta co mě věznila, málem zabila, dala jim ty obojky a mě tenhle!" prohlásila jsem a při zmínce o obojku jsem si na něj sáhla.

Podívala jsem se na své tělo ještě jednou a s klidem zjistila, že jsem neprodělala žádná vážná zranění. Ale mohla jsem! Klidně mi ta bestie mohla pořádně ublížit, nemo jsem si mohla zlomit nohu jak jsem padala! Uslyšela jsem známé hlasy a dokonce zacítila pachy, které nemohly patřit nikomu jinému než našemu 'týmu' a dvěma bratrům. Rychlý krokem jsem se vydala k nim a zjistila, že se o mě vůbec nebaví! "JAK JE TO MOŽNÝ?!" zařvala jsem a zamávala naštvaně ocasem. "Tak já jako zmizím na takovou dobu a vy si toho ani nevšimnete?" dodala jsem a z naštvaného tónu jsem pomalu přecházela do lítostivého. "Nemáte mě rádi? Proč mě nemáte rádi? Já vám nic neudělala, byla jsem na vás hodná!" křičela jsem na ně a přitom mi tekly z modrých oček slzy velké jako hrachy. "Já myslela, že jsme tým! Ale nejsme, protože jste mě nechali napospas té měgeře," fňukla jsem a přešla k Arrowovi, kterého jsem chytla předíma tlapkama za ramena. "Je to proto že mě nemáš rád? Vykašlal jsi se na mě protože jsem hnusná?" zeptala jsem se ho mezi vzlyky a poté ho zase pustila. Nakonec jsem se rozhlédla po ostatních a utřela si packou líce. "JO, určitě to je tím, že jsem škaredá, podívejte jaká jsem zrůda!" ukázala jsem packou na své krásné tělo a opět začala hystericky brečet. A přes slzy si ani nevšimla bratrů, kteří spokojeně spinkali téměř předemnou.

Nooo, takže píšu sem, protože bych chtěla zkusit štěstí a dost mě láká hra za vlče, navíc ještě takové nevšední.

Moje aktivita, bych řekla, je dost slušná. Minimálně jednou denně jsem tu a málokdy se na mě čeká s odpisem :D a i kdybych se tu neukázala, je asi 99% šance, že mě zastihnete na Discordu.

Doba na blogu už bude asi kolem 9 měsíců (takže skoro rok, juj!) což taky podle mě není zrovna málo a měli jste si čas ověřit, jestli tu teď nekecám s tou aktivitou :D a počet příspěvků je 129, což je si myslim, že je taky fajn.

A proč zrovna já? Pár důvodů by se teda asi našlo. Řekla bych, že nepíšu jako někdo z první stupně a nedělám hrubé chyby, taky brzo odepisuju a jak jsem psala, i s aktivitou jsem na tom dobře. Jsem schopná ustoupit nebo se nějak domluvit takřka na čemkoli - od povahy, přes pohlaví až po všechno prostě :D. Navíc jedna postava je trochu na prd, protože je často seklá a vy jen můžete zírat do monitoru a nutit hráče aby odepsal :D

To by bylo asi všechno... snad :D :3