Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tákže, v první řadě moc děkuju na odměny (všechny k Zippce, jak jinak - 10% rychlost, 10% síla, 5% obratnost :D )
A taky se omlouvám za neaktivitu, ale když není nálada... no co se dá dělat, všichni to známe. Ráda bych slíbila, že se moje aktivita teď rapidně zvedne, ale nevím, nevím...

K Navinovi 7 rubínu, prosím :3

tákže pro Návu...

pisálek- 200
roček
smečka
vlčata

zatím asi všechno .:D

přidáno

Prvně jsem otázku přeslechl, ale podruhé už jsem s ji slyšel zřetelně. "Navin, jmenuju se Navin," odpověděl jsem jí a švihl ocasem. Na její jméno jsem se nezeptal, protože mě to popravdě nenapadlo. Hlavně proto, že jsem myslel na Atroxe, který byl sám v úkrytu už dost dlouho. Nechtěl jsem ho tam sice nechávat, ale když předtím spal, tak co se dalo dělat, že? "Ve smečce je i se mnou... asi čtrnáct členů i s vlčaty," řekl jsem zamyšleně. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem si vzpomněl na všechny. Vlastně jsme byli celkem velká smečka, když by všechna vlčata zůstala i v dospělosti, což jsem ale pochyboval.
"Ano, z Yaloru, to je ale na dlouhé vyprávění," řekl jsem Echovi. Vysvětlovat tu co a jak bylo s Yalorem, byli bychom tady až do setmění, či možná až do svítání. Nakonec jsem se ale přece jen na půl otočil ke zlatému lesu a udělal tím směrem několik kroků. "Budu muset jít, rád jsem vás poznal,"

Přikývl jsem na Strayina slova a prohlédl si mladého vlčka. Vlastně už měl postavu dost podobnou dospělým vlkům, jen byl takové méně mohutný a pár vlčecích znaků tedy taky ještě zbylo. Nebude trvat dlouho, a i mí synové budou takto vypadat. Skoro dospělí... svým způsobem jsem to nechtěl. Nechtěl jsem je nechat dospět a odejít. Protože jsem si už tak nějak zvykl, je mít za zadkem, starat se o ně a sledovat jak jsou šťastní, když se vrátím. Jakkoli jsem si kdy stěžoval na Naxe, jak je mi pořád za prdelí, vlastně mi to zase tak nevadilo.
"Ano, stopování ti jde moc dobře," mrkl jsem na Echa. Mně stopování šlo dost lehce, vzhledem k mé magii vzduchu. Prakticky jsem cítil každého přes několik území. Byla to praktická magie. Nad Echovou otázkou jsem se usmál. "Přinesl jsem si to zbarvení z jiného světa," vysvětlil jsem mu. Sice jsem pochyboval, že to pochopí... ale aspoň jsem to zkusil.

"No snad ano, zatím to ale vypadá, že ho budu mít až do smrti v patách," ušklíbl jsem se a střihl uchem. Někdo se k nám blížil, to jsem cítil už nějakou chvíli, však jsem tomu ale zatím nevěnoval moc pozornosti. "To byla špatná smečka! V té mojí se nemůžeme pomalu ani pohádat," protočil jsem očima. Bránit vlkům v rozvíjení vztahů, ať už dobrých nebo zlých, by se nemělo.
"Já mu to oplatil. Sežehl jsem ho ohněm, jenomže jak má ty šípy, tak mi prostřelil plíci a záda. A aby toho nebylo málo, alfy seřvaly mě. A stejně tak Acci, jeho sestra a Barnatt... a to jenom proto, že nebyly v Yaloru a neví co se stalo, i když jsem se jim to pokoušel vysvětlit. Je to bezvýchodná situace, vzhledem k tomu, že jsme ve stejné smečce," pronesl jsem lehce vyčerpaně. Ano, byl jsem vyčerpaný, musel jsem se i vně naší smečky pořád ohlížet, abych na něj náhodou nenarazil. Protože tentokrát už by bylo po něm. A já bych si i s vlčaty hledal vlastní úkryt.
Nakonec se také ukázal původce cizího pachu. Podle stavby těla bych ho tipl na odrostlejší vlče. A jeho další věta mi to potvrdila. "Zdravím, Echo!" řekl jsem k němu a potom se postavil. "Za chvilku asi budu muset odejít, musím vzít lovit i druhého syna... rád bych vzal i třetího, ale s ním je to složité," vysvětlil jsem jí. Normální vlk by řekl, že jsem idiot, protože kdo se sakra svěřuje cizím vlkům!? Ale já dost upřímně pochyboval, že by to vztáhla proti mně.

”Asi má... vlastně mu nic jinýho nezbývá, když jsem mu zbyl jen já. Jeho bratři většinu času spí, tak jsme hodně spolu, což vzhledem k jeho závislosti asi neni moc dobrý, ale přece ho nebudu odstrkovat, žejo,” pronesl jsem směrem k ní a pohlédl směrem k lesu za námi. ”Vlastně jsem ještě před chvílí s ním a s jedním vlčetem od alf lovil zajíce, Nax to sice nemá rád, ale musí to umět, to je jasný,” povídal jsem a povídal. Stray teď byla něco jako psychiatr. Ještě chvilku a byl bych schopen vymluvit díru do stromu.
”Oh, Yalor. To se ptá hodně vlků. Je to jinej svět. Dostaneš se tam portálem. A většinou si sebou něco odneseš. Já pírka a zbarvení, jeden vlk dokonce šípy, které dokáže obládat myslí, je to ale hajzl, takže bych byl radši, kdyby v tom Yaloru zůstal. Málem mě zabil, víš? Střílel do mě šípy, když jsem se nemohl pohnout. Od toho mám ty jizvy, vidíš?!” vyřkl jsem a ukázal na tečky po celém těle.

Nakonec se přecejen rozmluvila. No... rozmluvila, to bylo asi silné slovo. Spíš už jen necivěla. Chápavě jsem pokýval hlavou. ”To je otřesné! Nax by se asi zbláznil, kdybych zemřel,” řekl jsem a dotčeně se dotkl tlapkou hrudníku. Možná to byly ty hormony, že jsem se sem tam choval trochu víc jako starostlivá matka než drsnej otec, co zmlátí každého, kdo mu sáhne na chlapečky. No, přinejhorším jsem nancizince mohl poslat oheň, to taky nebylo na škodu.
”No to nemůžou... vlastně si nemůžou závidět nic, když jsou všichni stejní. Vlk by řekl, že budou buď růžoví po matce nebo hnědí po mně. Víš, byl jsem dřív hnědý, ale to už je dlouho, srst mi změnila barvu chvíli potom, co jsem přišel z Yaloru. Tam taky otěhotněla jejich matka, když mě uspala. Bylo to celkem složitý, když mi je přinesla, nebudu lhát, byl jsem celkem překvapenej,” pokrčil jsem rameny. Těžko říct, jestli má slova dávala smysl.

Sledoval jsem vlče před sebou a začínal cítit mírné výčitky, že jsem je tam nechal... ale Nax už byl dost starý na to, aby se o oba mohl postarat. Koneckonců jídlo tam už měli a nic moc se jim stát nemohlo. Žádná velká dravá zvířata, co jsem tak věděl, tam nežila. A i kdyby, úkryt nebyl daleko. ”Vážně?” koukl jsem na ni překvapeně, když zmínila, že se stará o vlče. Akorát jsem si ji nedovedl představit jako matku. Mít jí za rodiče, asi bych spáchal sebevraždu, a to nic proti.
”Je tvoje? A kolik mu je? A co jméno?” zeptal jsem se jí a lehce zvedl packu do vzduchu. Vzdáleně to možná mohlo připomínat posezení dvou kamarádek. ”Mým klukům už bude půl roku,” oznámil jsem jí. Jó, čas letěl rychle. ”Jmenují se Atrox, Naxin a Rhaaxin... všichni mají ve jméně x, to jsem vymyslel schválně!” povídal jsem jí dál. Doslova jsem jí ty informace strkal násilím. Stejně jako ona netušila jak se konverzuje, mně dělalo problém zmlknout.

Na rovinu, vlčice nebyla miss, respektive jsem znal o něco hezčí a elegantnější vlčice, jako třeba Barnatt... no to teď nebylo důležité. Důležité bylo, že na mě prostě kašlala?! Jakože, neřekl bych půl slova, kdybych byl nudný, šedivý vlk, ale kdo by odolal takovému modrému fešákovi?! Musela přijít o rozum! Další strohá odpověď. To i Nax mluví víc! Kdo byli její rodiče? Nutně jsem s nimi potřeboval mluvit a dát jim pár rad ohledně výchovy, protože tuhle část očividně moc nezvládli.
”A taky by se ti tam nic nestalo... měla bys tam dostatek jídla a v neposlední řadě tam máme šest vlčat,” dodal jsem. Poté jsem si sedl asi dva metry před ní a nechal před námi objevit Naxe. Ach ta magie iluzí. ”Tohle je můj syn, vidíš? Mám tři, jsou úplně stejní,” vyprávěl jsem jí a rozplýval se o mých dětech, i když sd vlastně vůbec neptala.

Sledoval jsem vlčici a připadala mi... zmatená? Nebo spíš vystrašená. Ano, to bylo to slovo! Jakoby přemýšlela, jestli má utéct nebo se podhrabat pod zem, jen aby se mnou nemusela mluvit. No měla (ne)šťestí! Já se s dospělým vlkem totž sám nebavil už sakra dlouho a rozhodně jsem neplánoval nechat se odradit nějakým bojácným pohledem, pfff. Vychovával jsem Naxe, nic horšího být už nemohlo.
Tedy, samozřejmě, že jsem jo měl rád, ale jakožto novopečenému otci mi nebylo zrovna přjemné vychovávat někoho, kdo se s vytrvalostí bránil jakémukoli učení, odporu k lovu a chorobnou závislostí na rodiči, tedy na mě. Miloval jsem ho, ale bylo to těžké. Když se ze sebe vlčice vymáčkla dvě slova, střihnul jsem ušima a udělal k ní několik kroků. Respektive jsem jí do obličeje skoro vrazil čumák. Jestli něco měla, tak to rozhodně nebyl osobní prostor. ”Tak to je ovšem škoda, další vlčice by se tam určitě hodila,” mrkl jsem na ni spiklenecky.

< Zlatá smečka přes Bull Meadow

Běžel jsem takovým tím rychlejším klusem, což mě stálo celkem dost energie, vzhledem k tomu, že vytrvalost nebyla moje vlastnost číslo jedna. Na druhou stranu jsem se sem ale dostal celkem rychle, díky mým dlouhým nohám. Někdy je fajn být dlouhán, protože jeden krok je jako dva normální. Už z dálky jsem zahlédl vlka, který šel směrem od smečky. Což... bylo rozumné. Pochyboval jsem, že by jí něco Athai s Aetasem udělali, ale vlk nikdy neví. Rozběhl jsem se ještě rychleji a nakonec vlčici předběhl. Vypadala celkem normálně. Žádné barvy, přívěsky nebo nějaké divné části těla... prostě normální vlk. Švihl jsem ocasem a pírka se mi pod uchem lehce zhouply, to už jsem ale moc nezaznamenal, protože jsem si na něj tak nějak zvykl. Zároveň si taky cizinka mohla prohlédnout modrou srst, která se líbila nejedné vlčici (//má magii z Yaloru, která ho dělá neodolatelným :D). "Nazdar! Doufám, že se přidáš do smečky!" vyhrkl jsem na ni. Třeba by mi pak taky na chvíli pohlídala vlčata!

//tak ještě jeden postík, no :D

Jak jsem tak čekal, až se vlčata se zajícem vypořádají, zacítil jsem cizí pach... a to znepokojivě blízko. A však neviděl jsem to ani tak jako hrozbu, jako spíš možnost konečně vytáhnout paty z tohohle lesa a trochu se protáhnout. Nestrachovat se, jestli za mnou jdou vlčata nebo jestli se jim nic nestalo. Proto jsem už zajíci, který byl pomalu v bezvědomí, jedním rychlým pohybem, zlomil nohu. Zajíce to trochu probralo, ale stejně nenabral tolik energie na útěk. "Čím dřív ho zabijete, tím míň se bude trápit... já si na chvilku někam odskočím, do té doby máš Aileen na starosti Naxi. Musíš být velký vlk a převzít trochu zodpovědnosti," mrkl jsem na něj povzbudivě a olízl jemu i Aileen hlavu, než jsem se vydal za cizím pachem.

-> Mlžné pláně přes Bull Meadow

Došel jsem až za vlčaty a doufal, že ho minimálně poranila, abych za ním nemusel běžet. Nebo alespoň ne tak rychle. Když jsem však zahlédl, jak ho malá Aileen drží pod sebou, hrdě jsem se na ně usmál. "No vidíte to, ani to nebylo tak těžké, vaše první kořist!" řekl jsem nadšeně a pohodil ocasem. Hned poté jsem položil tlapu na zajíce pod malou vlčkou, a přidržel ho u země. Nebyl to zase takový problém, protože zajíci přeci zase takovou sílu neměli a taky byl tenhle už dost vyčerpaný a pokousaný. Místo toho, abych to s ním ukončil, tak jsem si sedl a s packou stále na něm je pozoroval. "Tak, teď ho někdo zabijte... poté ho můžete sníst úplně celého," mrkl jsem na něj. Zajíc byl takhle z blízka vlastně docela slušný. Zasytil by menšího vlka. "A kdykoli budete mít hlad, můžete si jídlo sami sehnat a nemusíte čekat na dospělé," řekl jsem povzbudivě. I když to asi nebyla úplně pravda. Sami dva by zajíce asi neulovili.

Takže... původně jsem ani o další charakter nechtěla psát, ale nakonec jsem se rozhodla, že je přeci jen dobré mít volný slot v záloze. A proto tedy i já žádám, o třetí postavu. Ještě nemám tušení kdy si ji založím nebo snad nedejbože kdo to bude :D, ale podstatné je, že všechny podmínky splňuji (jak počty postů tak dobu tady na MG), s aktivitou to teď sice není žádná sláva, ale zase na discordu mě najdete vždy. Proto si myslím, že by snad neměl být problém :3 a ještě všem přeji úspěšné získání toho co by chtěli!